Poslední diskuse
Kontakt

Jak jsem se asi zbláznil

11.7.2010 NOVINKA Články, Trvalý odkaz









 

Tento článek byl psán v průběhu zhruba 3 měsíců a proto je možné že se v něm mohou vyskytnout některé drobné časové nesrovnalosti. Rozhodl jsem se s vámi podělit o jeden zážitek o kterém si troufám tvrdit, že ho prožilo dostatečné množství návštěvníku MRKu a to obzvlášť z těch dnes již o fous starších.
     Dost velká část rybářské veřejnosti se již někdy ve své bohaté chytačské a lovné minulosti určitě zúčastnila alespoň nějakých závodů v lovu ryb, mám na mysli hlavně ty nejvíc rozšířené, dnes již skoro na každém vesnickém rybníčku ať už v rámci místního posvícení, či jiné pro obec podstatné události, no prostě všeobecně nazývaných „Gulášovek“. Pochopitelně z různých pohnutek. Ať už s vidinou získání nějaké ceny, pěkného si zachytání, poklábosení s přáteli nebo z jakéhokoli dalšího důvodu.
    Takže samozřejmě i já jsem několik takových závodů absolvoval a to ať už v mládí kdy jsem s rybařinou začínal a nebo a to hlavně v poslední době, kdy jsem se po několikaleté odmlce vrátil k rybářskému koníčku. Výsledky byly samozřejmě různorodé, od slušných umístění až po naprosto nepovedené, jak už to tak bývá.
     Přesto a nebo právě proto, jsem se před nějakým časem velmi podivil, když mi přes soukromou poštu došla zpráva od jednoho spolulovícího s nabídkou zúčastnit se rybářských závodů „Pohár Pernštejna“, o kterých pouze vím, že je to nějaký závod dvojic na závodním úseku Labe v Pardubicích a pořádají jej jedni z nejlepších rybářů v České republice a to rodina Konopásků, jichž se po většinou účastnila naše plavačková i feederová elita, a které rozhodně nelze srovnávat s mnou doposud absolvovanými závody na místních rybníčcích.
     No a i když jsem to nejdřív bral jako slušný fór, přesto jsem to nějakém nutném přemýšlení i dotyčnému kolegovi odkýval.
     Naprosto bez zkušeností, znalostí a vybavení jsem se teda začal jedinečným způsobem řítit do neštěstí a nebo přinejlepším do hodně slušného trapasu a v tuto chvíli jsem si poprvé připustil, že jsem se asi zbláznil.
     Pokud jste již někdy byli svědky rybářských závodů v plavané tak jistě i víte jak se to má s běžnou výbavou plavačkářů třeba naší I a II ligy. Spoustou potrubí různě porozkládaného kolem sebe na břehu, pokud možno vše v dosahu plavačkové bedny s všelijakými udělátky usnadňujícími rybolov počínaje (čím víc tím asi lépe), spoustou kbelíků různého obsahu (nejlépe s nápisem sponzora nebo aspoň dodavatele krmení), dlouhého podběráku, speciálního vezírku a dalšími neméně nezbytnými věcmi volně rozházenými v přiděleném sektoru konče.
     No a proti tomuhle všemu jsme se rozhodli postavit, naprosto s minimálními zkušenostmi(to beru samozřejmě za sebe, protože můj kolega se kdysi v minulosti nějakých těch závodů v plavané zúčastnil), s naprosto zcela nevyhovujícím vybavením (sedět budu nejspíš na zemi, vezírek jen tak tak, že vůbec do vody dosáhne a kbelíky mám doma tak akorát od Primalexu) čítajícím u mě jeden matchový a dva bolo pruty, no a o nějakých znalostech závodnických fíglů jak s pruty tak s návnadami a nástrahami se ani nezmiňuji.
     Podruhé jsem se ujistil, že jsem se asi naprosto zbláznil. Nejhorší na tom všem bylo to, že se opravdu nejednalo o žádnou recesi, ale s ubývajícím časem a po sáhodlouhých debatách ve formě psaných zpráv o vybavení, nástrahách, návnadách, způsobu lovu, ambicích a ostatních neméně důležitých věcech, jsme se shodli na tom, že v první řadě si musíme jít vlastně spolu vůbec zkusit zachytat. Toto jsme začali realizovat zhruba v četnosti jeden společný lov za týden až 14 dní (co si budeme povídat, výsledky byly všelijaké jen ne uchvacující). Protože jsme oba odrodilci Polabské nížiny, nějaký ten závod už jsme viděli a taky vzhledem k výbavě jsme se nakonec rozhodli, že kolega bude s největší pravděpodobností praktikovat odhoz s angličákem, což je pro mě velká neznáma a tak po náruživém studiu internetové studnice moudrosti jsme se shodli, že se o cosi podobného pokusím s klasickým těžším splávkem, pokud se mi teda podaří vůbec těch cca 30 metrů hodit. K tomuto jsme uvažovali jako alternativu lov na bič, ale protože jeho hrdým majitelem je pouze kolega, podařilo se mi ani nevím jak, nějakým způsobem přesvědčit jednoho skvělého majitele rybářských potřeb (kterému za to jsem moc vděčný) k zapůjčení 8 metrové boloňky, s kterou jsem, ale nikdy neměl tu čest, obzvlášť v takové délce. Zbýval však pouhý týden do začátku závodů a tak musela jedna dvouhodinová vycházka s tímto monstrem stačit.
     Co se týká přípravy krmení, tak to jsem zcela sprostě hodil na bedra kolegovi, protože moje znalosti komerčních krmných směsí a jejich míchání končí u Lorpio, Sensas, TTX, Traper, konopí, partikl a dalších cizích a možná i neslušných slov. Přesto jsem ho nechtěl nechat tak úplně ve štichu a tak jsem se rozhodl sehnat alespoň přesetou hlínu (tu už mám slíbenou)a nakoupit a nebo sehnat živou složku krmení. Jak to bylo bláhové. Což o to objednat nějaký ten pullitřík červů nebyl problém a navíc jsem aspoň mohl udělat nějaký kšeftík majiteli již zmiňované boloňky. Zádrhel nastal, když jsem začal usilovně shánět nějaké ty hnojáky do krmení a na vlastní chytání. Začalo to průhlednou záminkou výletu po okolí s manželkou v akčním rádiu asi 25 kilometrů od bydliště kdy ona se kochala pamětihodnostmi a já marně hledal nějaké hnojiště. Přesto se nakonec zadařilo a já byl odměněn dvěma potencionálními nalezišti, každé ve vzdálenosti 25 km samozřejmě opačným směrem. Rozhodl jsem se tedy asi 10 dní před samotným závodem vyrazit na lov hnojáků a jako pomocníka jsem si přibral svého otce. S výsledkem jsem byl spokojený, podařilo se nám nasbírat odhadem půl litru hnojáků, uloženy ve spíži s částí kompostu se měly stát naším tajným trumfem. Jaké však bylo moje zklamání když jsem přišel asi po 4 dnech kdy teploměr stále stoupal a zastavil se až na nějakých 30 stupních, což se ukázalo jako neslučitelné s přežitím mých těžce nasbíraných trumfů. Následovala další výprava tentokrát už i za přispění manželky, od které jsem se potřetí dozvěděl, že jsem se asi musel zbláznit. Pokud se mi podaří udržet je 4 dny naživu, bude po dlouhém přemlouvání následovat ještě jeden samosběr den před závody, protože kontakty na dva dodavatele těchto rybích pochoutek zklamaly a odpovědí bylo nejsou, zkus někde nasbírat. Hnojáci přežili a i poslední výprava se vydařila, takže nezbývá než se naposledy vyspat, nacpat auto všemi možnými i nemožnými zbytečnostmi a ráno vyrazit na popravu.
      V sobotu ráno přijíždíme na místo určení, samozřejmě s menším zpožděním, jak už se pomalu stává mým celkem pravidelným zvykem i když nechtěným. Vystupujeme z auta a první co nás upoutá, je spousta zajímavých vůní, linoucí se od dalších zde stojících aut a hlavně okolní přípravy ostatních závodníků v plném proudu. Pochopitelně i můj kolega je již na místě a protože ani jeden nemáme dostatečně velkou nádobu na smíchání těch „prej zaručených“ dobrot má ruce po lokty zaražené v asi 40 litrovém hrnci (netuším co v něm doma vaří). Je sice teprve okolo sedmé hodiny ranní ale slunko už začíná neuvěřitelně pražit a předpověď slibuje nemilosrdných 32 stupňů na celý víkend a ještě pro zlepšení nálady nás atakuje tlupa loupeživých komárů. Během příprav krmení, hlavně přesívání přes samodomo vyrobené síto ze stolního ventilátoru a hraní na popelku u kbelíku s hnojáky, jsme s kolegou pověřili mojí drahou polovičku losováním na první den závodu (pochopitelně abychom se měli na koho vymluvit) a hrdě ji nominovali na funkci „břehařky“ která bude stejně spočívat nejspíš jen v péči o naše přežití během závodu. Jaké bylo naše překvapení, když přiběhla vysmátá od losování s tím že si vytáhla 17 což byl jednak horní forhont a druhak přesně místo, na které jsme se chodili s kolegou asi 2 měsíce trápit.
      V 10 hodin byl stanoven začátek přípravy v sektoru a tak jsme vyrazili na místo každý s jedním futrálkem na 4 pruty a nějakou tou krabicí od nářadí kde byly ukryty veškeré poklady. Na závody jsem se pečlivě připravoval, ostatně jak je mým zvykem a tak jsem samozřejmě neměl navázaný ani jeden forpas, ale to jsem v pohodě stíhal, včetně nachystání všech čtyřech prutů, chatrné židličky (někde se musela stát chyba, jako jediní jsme neměli bedny) , slunečníku a chladící tašky a i tak mi zbyla zhruba hodina na dokonalé soustředění probíhající v občerstvovací stanici u jednoho pivka. Pět minut před vlastním závodem bylo odtroubeno povolené krmení a tak jsme se jali ručně stručně naházet několik koulí pokud možno aspoň do vody, kolegovi to šlo o dost lépe a tak i vzhledem k tomu že seděl výš v sektoru, byl on tím, kdo se bude starat o likvidaci skoro 30 kilo krmné směsi.
      A další troubení již odstartovalo první kolo závodu, sluníčko už celkem nemilosrdně připalovalo, ale výhodu schovat se do stínu slunečníku mělo jen krmení a živá nástraha. Kolega nasadil hned od začátku anglána a chytal na vzdálenosti okolo 30ti metrů kam i směřoval základ krmení a v podstatě od začátku, hned začal odlovovat menší cejnky a podoustve, já po domluvě nasadil na začátek 8mi metrovou boloňku, na kterou se mi na posledním a zároveň jediném tréninku s tímto prutem týden před závody, podařilo nějakou záhadou chytit několik celkem pěkných cejnů. Bohužel, po půl hodině mávání bez jediného kontaktu s rybou, jsem také přešel na 5ti metrovou s pevným 6ti gramovým splávkem a i mě se začalo dařit lovit cejnky a podoustve. Čím víc ubývalo času, tím víc přibývalo sluníčka, ale zároveň i záběrů a ke konci už ryby braly opravdu spolehlivě. Po úmorné pětihodinové dřině jsme celí zpocení, přivítali troubení, ohlašující konec prvního dne mučení, dali si jedno čerstvě donesené pivko a jali jsme se odhadovat naše vyhlídky a množství úlovku. Sice s tím nemám naprosto žádnou zkušenost a tak jsem jen plácnul do větru, že to vidím dohromady na 20 kilo. O to větší bylo moje překvapení, když k nám jako úplně posledním dorazila váha a po zvážení ukázala pouze o 20 gramů víc než můj odhad, s čímž jsme byli vcelku spokojeni protože jsme si vůbec netroufali odhadnout kolik vůbec budeme schopni těch ryb chytit.                                       Protože jsme poctivě čekali ve svém sektoru a balili si věci tak jsme samozřejmě vůbec netušili kolik ryb nachytali ostatní. Pouze dvojice chytající pod námi, o kterých jsme z pohledů během závodu věděli, že chytají taky ryby pravidelně ať už na děličku nebo odhoz a že budou mít asi nachytáno víc než my. Naše předsevzetí před závodem bylo umístit se alespoň v první polovině startovního pole a protože jsme zároveň soutěžili i v neregistrovaných dvojicích, abychom měli aspoň nějakou šanci na slušné umístění a ne se rovnat jen se soupeři chytajícími ryby závodně, chtěli jsme v neregistrovaných atakovat stupně vítězů (nejsme zrovna skromní). Jaké však bylo naše překvapení, když jsme se koukli na výsledkovou listinu, lze asi jen těžko popsat. Po sobotním závodu jsme se umístili na naprosto neuvěřitelném celkovém 2. místě, kdy před námi byli pouze kolegové sedící pod námi a o kterých jako jediných jsme věděli že budou lepší. To, že dokážeme konkurovat i dvojicím chytajícím roky závodně, s jejich špičkovým vybavením a zkušenostmi a to dokonce i z nejvyšší české ligy, bylo pro nás naprosto z říše pohádek. Chvíli jsme to rozdýchávali v občerstvovací stanici u pivka a pak jsme usoudili, že jsme asi měli štěstí na místo a jinde to prostě tak dobře nešlo. Co nás, ale velmi potěšilo tak bylo to, že další dvojice z kategorie neregistrovaných skončili nejlépe na 12. místě a dál, což nám dávalo docela slušné vyhlídky do nedělního závodu (celého závodu se zúčastnilo 17 dvojic), pokud by se nás už tolik štěstí nedrželo. A právě náskok 10 bodů nám vnuknul novou myšlenku, soustředit se v neděli především na kategorii neregistrovaných a pokusit se ji vyhrát (však sem psal že nejsme zrovna skromní).
       Nastalo nedělní ráno a my opět vyrazili na závodní úsek (opět samozřejmě s mírným zpožděním), kde už kolega míchal krmení na dnešek v jeho luxusním hrnci. Následovala příprava krmení, červů, kukel(mimochodem pracně vyrobených kolegou v paneláku) a zbytku hnojáků jako tajná zbraň na druhou půlku dnešního závodu. Losování, které jsme opět po včerejším exkluzivním výkonu mojí manželky, svěřili zase do jejich rukou, probíhalo rozděleně do čtyř skupin, podle včerejšího umístění, takže nejhorší ze včerejška losovali z forhontů a druhých krajních míst a nejlepší z prostředku. Protože jsme skončili druzí, nebylo moc co losovat a tak nám zbylo na výběr z míst 7 a 8, kdy sedmička byla přímo pod stánkem a mi si v duchu přáli aspoň tu osmičku. Samozřejmě jsme dostali sedmičku. Následovala příprava, která probíhala v podstatě stejně jako včera, včetně navázání pár návazců a občerstvení ve stánku, když už jsme ho měli přímo za zadkem. Následovala ještě krátká porada, kde bylo jasně řečeno, že se budeme snažit aspoň nějakou rybu chytit z čehož jsme měli trochu obavu, protože dvojice chytající na našem místě včera nalovila za 5 hodin dohromady pouhé 4 kila ryb. Věděli jsme ale, že když skončíme alespoň na 12 místě stále budeme mít velkou šanci vyhrát kategorii neregistrovaných, protože jsme doufali, že některé další neregistrované dvojici se nepodaří vyhrát dnešní závod a stáhnout tak náš náskok ze včerejška.
       Po odtroubení začátku závodu jsme zvolili naprosto totožnou taktiku jako včera, tedy kolega odhoz s angličákem a já zase 8mi metrovou boloňku. Průběh byl v podstatě totožný, kdy kolega z odhozu sem tam vytáhl nějakého cejnka nebo podoustev a já byl prvních 20 minut bez záběru, navíc vylepšených několika utrženými návazci, které odhalily dovedně skrytou vázku. Přešel jsem tedy taky na chytání ve 30 metrech s mým pevným splávkem a v první hodině sice záběrů nebylo tolik, ale podařilo se mi zdolat tři velmi slušné cejny a kolegovi podstatně více ryb, ale menších velikostí. Postupem času bohužel záběrů ubývalo a ryby najížděly jen v jakýchsi vlnách, kdy se vždy podařilo jich několik zdolat a pak následovala pauza. Pouze kolegovi se podařilo asi hodinu před koncem zdolat opravdu obrovského cejna s odhadovanou váhou okolo 2 kilo. V tomto duchu to probíhalo v podstatě až do konce a jediným zpestřením bylo menší tornádo, které za námi předčasně sbalilo stan s občerstvením a nám nadělilo do vody posečené seno ze břehu, takže asi čtvrt hodiny jsme čekali, než to odnese proud, abychom byli vůbec schopni dostat udice do vody.
     Po 4 hodinách zaznělo vysvobozující troubení ze slunečního pekla a my už tušili, že dnes se asi další zázrak konat nebude, protože počet nachytaných ryb byl o dost menší než v sobotu. Přesto jsme byli v odhadech dost troufalí optimisti a souhlasně jsme tipovali 15 kg, což by byla váha vedoucí k naší naprosté spokojenosti. Stejně jako včera jsme neměli žádné informace o výkonech ostatních dvojic, snad kromě toho, že na našem včerejším místě to jde i dneska opravdu dobře a o dvojici chytající dnes nad námi, kteří byli včera první, že i dnes budou nad naše síly a jako perličky ulovení dvou sumců z toho jednoho dokonce mírového a jednoho zmateného úhoře.
     Čekali jsme tedy na zvážení (trochu s obavou kolik to hodí) a nakonec jsme byli i docela spokojeni, když se váha zastavila na 13,060 gramů. Nebylo to sice námi toužebně očekávaných 15 kilo, ale i tak jsme byli rádi, že jsme to úplně nezazdili. Tady je třeba podotknout, že včera byly naše váhy v podstatě totožné, ale dnes měl větší podíl na nalovených rybách kolega, který měl o tři kg ryb víc.
      Pak už jen následovalo mučivé očekávání jak si vedly ostatní neregistrované dvojice a jaké celkové umístění se podařilo docílit nám. Po dovážení poslední dvojice jsme se tedy netrpělivě vydali nakouknout do průběžné výsledkové listiny, kde jsme zjistili, že dnes se nám podařilo urvat celkem solidní 8. místo a to znamenalo, že i kdyby některá z neregistrovaných dvojic dnes vyhrála nemůže nás už dohonit a my se mohli začít radovat z pro nás naprosto nečekaného a úžasného vítězství.
      Už s daleko lepšími pocity a momentálním odložením zničující únavy, jsme v klidu dobalili zbytek našich věcí a odebrali se ke znovu postavené občerstvovně, vyčkat vyhlášení výsledků, protože nás zajímalo i jak si povedeme v celkovém pořadí, protože z hlasů zasvěcených se sem tam ozývalo, že celkově to bude dost zamotaný.
      Po chvilkovém snažení vedení závodu byly spočítány i celkové výsledky a mě to nedalo, abych nešel přes rameno nahlédnout jestli je už skutečnost, že se nám podařilo kategorii neregistrovaných vyhrát a taky mě zajímalo, jestli se nám podaří splnit i druhý námi vytoužený cíl, umístit se celkově v první polovině startovního pole.
       To co přišlo potom nelze nazvat jinak než naprostým šokem, který probíhal tak, že jsem se musel chytit kraje stolu, abych se nevyvrátil, při zírání na výsledkovou listinu, pohledem čerstvě narozeného telete. Ač jsem se díval několikrát, opravdu se to nezměnilo a chyba to zřejmě taky nebyla, no a abych to už neprotahoval, podařilo se nám něco naprosto neskutečného, i v těch nejdivočejších snech, a se součtem 10 z obou závodů, nás to vyneslo, až na celkové vynikající 3. místo. Když jsem se vzpamatoval, chvátal jsem to sdělit kolegovi, který taky nebyl zrovna ochotný, tomu nejdřív uvěřit a tehdy jsem si počtvrté řekl, že nejen já ale i celý svět se asi zbláznil.
      Jak je možné, že se nám něco takového mohlo podařit, dodnes opravdu nevím. Jisté je však jedno, a to, že i když, ne dostatečně materiálně ani zkušenostmi vybaven, šel jsem do toho takříkajíc srdcem a po hlavě a všechny nedostatky se snažil vynahradit nadšením pro věc. A věřím, že stejně smýšlel i můj parťák Michal (kterého úmyslně jmenuji až teď, aby bylo jasné že tento celý článek jsou jen mé subjektivní pocity, jak jsem to viděl já), který k tomu přispěl také opravdu velkým dílem (ne-li větším).

      Na závěr se ještě sluší poděkovat mojí manželce, která udělala spoustu té drobné nedoceněné práce a samozřejmě pořadatelům za pohodový a moc pěkně prožitý víkend, který se už asi opakovat nikdy nebude.

Průměrná známka: 1,50

Komentář ke článku (4)

O blogu

13.10.2009 NOVINKA Články, Trvalý odkaz

Když to bude časově proveditelné hodlám sem občas přidat nějaké to info o svých rybářských zdarech i nezdarech

Průměrná známka: 2,67

Komentář ke článku (0)